NOVINKY

Stanici založil můj otec v sedmdesátých letech minulého století. Její název vznikl spojením prvních slabik křestních jmen mých rodičů, poslední písmeno je zároveň začátečním písmenem našeho příjmení. Zní to dost složitě, ovšem název je neotřelý a osobní.

 

Od sedmdesátých let do konce osmdesátých let rodiče odchovali sedm vrhů. V těchto letech jméno Zdenard nesli pouze erdelteriéři. Jejich linie ve stanici Zdenard končí existencí psa jménem Hillclif. Tento pes byl posledním erdelteriérem odchovaným v naší stanici. O znovuobnovení chovu se měla postarat fena zakoupená z renomované stanice Terno. Tato fena se ovšem potomků nikdy nedočkala, protože tragicky zahynula. Její smrtí končí více než třicetiletá tradice plemene Airedale Terrier v naší rodině. Ovšem všechno zlé je k něčemu dobré. Krátce po její smrti bylo rozhodnuto, že si pořídíme dalšího, ovšem menšího psa. Automaticky vyvstala možnost zakoupení velšteriéra, což je vlastně zmenšenina erdelteriéra. Štěně požadované rasy nebylo v době našeho zájmu k dispozici, a proto byla v Českých Budějovicích zakoupena fena drsnosrstého foxteriéra jménem Nery. Pochází z tradiční chovatelské stanice Bohemia Emauze. Je potomkem dvojnásobného klubového vítěze Bajarda z chovatelské stanice Taxon Junior. Nery byla původně pořízena jen jako společnice a neočekávalo se od ní žádné pracovní ani výstavní nasazení.

 

Do jednoho roku vedla celkem "spokojený" život domácího mazlíčka. Vše se ovšem změnilo po jedné letní procházce. Co vedlo k tak radikální změně nejen v jejím, ale hlavně v mém životě? Bylo to setkání s chlapcem, který venčil tři malé lovecké psy. Jednalo se o norníky. Dnes mi vše připadne až neskutečné, protože chlapec se jmenuje Hubert (pro nezasvěcené: Hubert je patronem myslivců). Padla první slova a pozvání na místní noru. Po mém příchodu k noře jsem s úžasem zjistil, že onen chlapec je normistrem. Sdělil mi, že se hned ukáže, jestli bude mít fena k norování vlohy. Protože se v naší republice smí trénovat a zkoušet pouze bezkontaktní norování, bylo riziko poranění "domácího mazánka" nulové. Já, tehdy ještě jako "vůdce" bez jakékoli zkušenosti s loveckých zkoušek, jsem v daný okamžik vsadil vše na jedinou kartu, na které vlastně nebylo nic, jen předtím nikdy neprojevená pracovní vloha mé "strakaté kamarádky". Přirozeně jsem byl velmi nervózní, protože jsem poprvé přišel do kolektivu myslivců, kteří nebyli na prví pohled zrovna přátelští. Plemeno, které jsem prezentoval, má sice lišku v názvu, ale na zkouškách alespoň v našem okrese se dlouhá léta neukázalo. Nery ovšem moje očekávání nezklamala. Již po prvním nasazení k přepážce projevila o lišku značný zájem. Po druhém nasazení doslova vlétla do vsuku a vytrvale hlásila u prvního kotle. Bylo vyhráno. Po třetím nasazení absolvovala dráhu celé nory a už stačilo jen pilovat hlasitost a čas. Příprava na první zkoušky se tak stala zábavou nejen pro Nery. Musím říct, že jsem měl opravdu mimořádně štěstí.

 

Další událostí bylo opět náhodné setkání s panem Tomášem Kovaříkem. S tímto na prvním pohled nenápadným a musím říct, že i velice skromným člověkem, jsem se setkal na svých prvních zkouškách lovecké upotřebitelnosti. Jak již bylo řečeno dříve, jednalo se o zkoušky z norování. K jiným jsem do té doby nedokázal Nery připravit. Tomáš mi nabídnul pomocnou ruku v přípravách Nery na další zkoušky. Jak se později ukázalo, nemohl jsem mít lepšího učitele. I on vlastní chovatelskou stanici drsnosrstých foxteriérů. Navíc má dlouholeté zkušenosti s chovem anglických ohařů. Se svou fenou pointra obsadil druhé místo na Podhajského memoriálu (vrcholová soutěž srovnatelná s mistrovstvím republiky). Také zastupoval náš stát i na nejvyšších soutěžích v Německu. S ním jsem poprvé poznal, jak má vypadat práce dobře připraveného loveckého psa a jakým důležitým pomocníkem je pes v myslivosti. Tomáš je ovšem člověk, který se svými psy neskládá zkoušky vloh, barvářské zkoušky ani zkoušky lesní. Je to, jak říká, pro něj zbytečné. Jeho postup je po dosažení potřebné věkové hranice následující: složí zkoušky z norování a do půl roku zkoušky všestranné, poté může pes do lovecké praxe.

 

Jenže já jako každý správný vůdce musel postupovat pozvolna a vše se dobře naučit a nastudovat. Kromě Tomášových rad mi hodně pomohla literatura, kterou na stránkách také prezentuji. Hlavně starší literaturu jsem si zapůjčil od svého otce, který se sice lovecké kynologii nikdy nevěnoval, ale z lásky ke knihám a psům literaturu kupoval. I v této oblasti platí úsloví, že bez čtení není informací a bez informací není výsledek.

 

Druhou fenou v chovatelské stanici je irská teriérka Agnes z Přerovské rokle. Agnes je potomkem "éry" Cassidyho z Peršlu. Z chovatelského hlediska přinesla tato "epocha" přednosti i značné rozpory. Cassidy nakryl značný počet fen a je dnes velice obtížné najít těmto jedincům partnery k rozmnožování. Jeho předci byli přenašeči genové odchylky, která způsobuje onemocnění ledvin. Tato informace nebyla ovšem v této době známa. Na druhé straně se ukázalo, že Cassidy je opravdu dobrým plemeníkem a že jedinci po tomto psovi jsou opravdu kvalitní co do povah i exteriéru. I v této době úspěšný výstavní pes Agent Fawn Libik pana Slavíka je jeho potomkem.

 

V současnosti se situace opakuje, jen plemeník Terenc je z hlediska chovu katastrofa, protože potomstvo po tomto slovenském importu je značně problematické, hlavně z hlediska exteriérových vad uší a chudozubosti.

 

Agnes byla opět velkou životní školou. Již na první výstavě se ukázalo, že získala po předcích výrazné exteriérové přednosti a že její výstavní kariéra bude strmá. Já ovšem v této době nedokázal její srst dobře upravit a její klady náležitě předvést. V tomto ohledu jsem měl smůlu na majitelku chovatelské stanice, ze které Agnes pochází. Ta mi nedokázala náležitě poradit, ale v žádném případě se na ni za to nezlobím, alespoň jsem se sám poučil z vlastních chyb. Následovala série výstav a sbírání zkušeností. První pokusy s trimovacím nožem nebyly nijak závratné, ovšem časem se vše zlepšilo a díky "odkoukávání" od jiných vystavovatelů jsem vše dostal tak říkajíc "do oka". Naučit se psa opravdu dobře upravit je důležité, nejen že pes dobře vypadá, ale nesete potom lví podíl na jeho výstavních úspěších a to těší dvojnásobek.

 

S Agnes jsem také utvrdil své cvičitelské zkušenosti a dovednosti. Absolvoval jsem s ní stejně jako s Nery zkoušky vloh, barvářské i lesní. Jiné zkoušky jsem neměl v plánu skládat. Ovšem na jedné z výstav jsem se potkal s panem Karlem Klejnou, majitelem chovatelské stanice irských teriérů Terkark. Tento v jednání velice přímý muž v té době připravoval své psy na zkoušky honičů a barvářské zkoušky honičů. Vlastně on mě přivedl k tomuto druhu zkoušek. Bohužel jsem se v tomto čase na výcvik s ním nezaměřil a vše opět doháněl z literatury a samostudiem. Karel působil ve vyškovském zooparku jako zoolog a já ho chodil navštěvovat a dělit se s ním o poznatky z výcviku. V té době jsem připravoval na zkoušky nejmladší fenku v naší stanici Artemis (více níže).

 

V roce 2005 se naskytla možnost se těchto zkoušek zúčastnit. Bylo to lákavé hned z několika aspektů. Jednalo se o vrcholovou mezinárodní soutěž. Nebylo to daleko. Hlavní rozhodčí pan Jaroslav Holoubek pochází z našeho okresu a znám se s ním z různých kynologických akcí. Také byla možnost setkat se s Karlem, který se mezitím odstěhoval zpátky domů do Čech. Dalším aspektem bylo také to, že jsem chtěl přidat k výstavním úspěchům Agnes i nějaký pracovní titul. Zpočátku jsem měl obavy z konkurence víc než ze zkoušek samotných. Jednalo se přeci jen o vrcholnou akci a samotný pan Jaroslav Holoubek se snažil mé ambice mírně řečeno usměrnit. Po hovoru s Karlem, který mě zdravě "vyhecoval", jsem se na zkoušky přihlásil. Vše dopadlo dobře a Agnes obdržela svůj první pracovní titul CACT. Výsledek je o to lepší, že žádný z předků Agnes nemá zkoušku z loveckého výkonu.

 

Když se ještě vrátím k přípravě na tento druh zkoušek, byl nácvik a pomůcky dosti kuriózní. Tyto zkoušky se zpravidla odehrávají na podzim, ovšem pokud má být pes dobře uchystán, musí se s přípravou začít už v létě. Na barvářské zkoušky honičů se stopa zakládá tak, že se otiskují na zem spárky (zadní nohy s kopýtky) z divočáka. V literatuře jsem se dočetl, že jsou tři způsoby, jak je možné stopu naklást. Pomocí "trakaře", do jehož kolečka jsou spárky zasunuté nebo pomocí "dřeváků", které navléknete na gumovou holinku a spárek do nich zasunete. Tato metoda nejvíce odpovídá skutečnosti, protože guma nepropouští člověčí pach, který psa ruší. Já zvolil variantu poslední, která je popisována tak, že na hůl připevníte spárek a značíte s ním stopu. Spárky jsem připevnil na hůlky od sjezdových lyží. Tato kombinace se ukázala jako značně vhodná, protože jsem se mohl o hůlky dobře zapřít při průchodu špatně prostupným lesním terénem. Zajímavý byl ovšem pohled houbařů a jiných návštěvníků lesa na člověka, který chodí v srpnu po lese s hůlkami, na jejichž koncích jsou připevněné prasečí nožky.

 

Poslední fenou v chovatelské stanici je Artemis. Patří k prvnímu vrhu v znovuobnovené tradici stanice Zdenard. Matkou je Nery, otec Tom je v současné době z nejúspěšnější chovatelské stanice Star Franke. Jméno Artemis pochází z řecké mytologie a představuje bohyni lovu. První vrh jsem celý pojmenoval po postavách z řecké mytologie. Je to svým způsobem ojedinělé, ale mám antickou mytologii rád a dávat jména Alík a podobná jsem opravdu nechtěl. Artemis nikdy nemusela opustit matku a prostředí domácího krbu. V době jejího narození jsem byl už ostříleným vůdcem a sám jsem složil i náročné zkoušky z myslivosti. I já jsem se stal členem Hubertova cechu. Její výcvik byl opravdu radostí. Zkušenosti s výcvikem její matky a Agnes jsem zhodnotil opravdu dokonale. Artemis dostala do vínku i exteriérové klady, takže její vystavování je skutečně potěšením. S předvedením Artemis na zkouškách jsem také splnil podmínky pro zařazení do funkce čekatelů na rozhodčího z výkonu u malých plemen.

 

Co plánuji do budoucnosti? V těchto týdnech dorůstá můj první vrh irských teriérů, takže mám starostí až nad hlavu, hlavně s jejich umístěním. Tento rok ještě plánuji získat s Agnes titul českého championátu práce (podmínka 3x CACT ve dvou sezónách). Zatím máme dvojí čekatelství. Klub chovatelů teriérů od letošního roku zavedl titul klubový champion práce, tak mám zase nový cíl a důvod víc cvičit. S foxteriéry se chystám na mezinárodní zkoušky ve slovenském norování. Jestli i nadále vše dobře půjde, splním i povinné hospitace a stanu se rozhodčím z výkonu u malých loveckých plemen a budu tak i nadále prokazovat Hubertovi své služby.